Jste jednou z ústavně nejvýše postavených žen. Ženy ve vysoké politické funkci jsou v Česku na rozdíl od západních zemí stále dost výjimka…

Je důležité, aby ženy ve vysoké politice byly. I mnoho průzkumů dokazuje, že v politice, v ekonomice, na manažerských postech i jinde ženský element chybí. Jestli to jsou zbytky totality, těžko říci. Ženy jsou osobnostně jiné, nejsou tak dravé, nemají v sobě tolik rivality. Když vezmeme v úvahu celkové složení populace – žen je dokonce trochu více než mužů – je přece logické, aby jich i na významných místech bylo více.

Proč to nejde v politice?

V politice je to ještě zřetelnější než v byznysu, politika prostě není často férová, není vždy transparentní, což je často vidět i při prosazování zákonů, které by k transparentnosti měly vést. Když se sestavují kandidátky do voleb, tak ženy, které byly v politických seskupeních celou dobu aktivní, končívají na hůře volitelných místech.

Bylo by tedy dobře, aby se například pro sestavování kandidátek nastavila jasná pravidla tak, aby se ženy dostaly na lepší místa na kandidátkách, aniž by musely hrát nefér hry. Ale situace se výrazně mění, ženy se mnohde stávají živitelkami rodin. Pozorujeme měnící se mužské a ženské role v rodině, hledání nových pozic. I pro muže to musí být často těžké.


Jak by se tedy měla nastavit pravidla, aby byla politika i pro ženy průchodnější?

Bavím se o tom i s představiteli zemí, které jsou dále, a všichni odpovídají tak nějak podobně – že si to ženy musely „vybojovat“. A to například kvótami jakožto krátkodobým podpůrným opatřením. Sama se však v této věci snažím být velmi aktivní, proto letos zakládám Volební akademii žen, která má napomoci přivést do politiky více žen. Argument českých žen proti kvótám bývá pochybnost – když já tam budu dosazená, budou mě mít za protekční, za hloupou.

Což vůbec není pravda, přece každý člověk, když neobstojí, může být vyměněn, nebude tam sedět na věčné časy. Když žena pozici nezvládne, obsadí ji někdo jiný. Ale mělo by být něco, co ženám umožní alespoň legitimní soutěž, a nejvhodnějším nástrojem jsou kvóty na kandidátkách. Dosud je to tak, že muži se tomu posmívají a ženy, které se bojí zesměšnění, řeknou – já o to přece nestojím.

Častým protiargumentem je, že úspěšné ženy se dokážou prosadit i bez kvót..

Já jsem příklad ženy, která se bez podpory politické strany dostala na nejvyšší ústavní post. Vím, co je za tím práce. Neměla jsem se s kým domlouvat, neměla jsem žádné kolegy, byla jsem za sebe. A i přesto, nebo právě proto, si myslím, že je třeba ženám udělat nějaký měkčí vstup. Otevřít jim více dveře, aby měly možnost ukázat, zda obstojí či nikoliv.

Co říkáte tomu, že po 26 letech svobody je žen ve veřejném životě vidět vlastně méně než tomu bylo na začátku devadesátých let?

Možná je to důsledek toho, o čem si povídáme. Ženy nemají takovou potřebu mezi sebou soutěžit, mají přirozenou touhu tmelit se a snažit, aby se dílo podařilo. Ženy političky jsou veřejně hodnoceny nejen za svoji práci, ale také za svůj vzhled. Mediální tlak je v tomto ohledu značný.

Například v prezidentské volbě jsem podporovala Zuzanu Roithovou. Vyjednávala jsem jí podporu u známých, oceňovali ji, líbila se jim. Když došlo na to, aby jí dali hlas, odmítli. Říkali, ty hlasy přece propadnou, musíme to dát nějakému chlapovi.


Myslíte, že se společenská atmosféra směrem k ženám v poslední době zhoršila?

Ženy se obecně velmi podceňují. Často se setkávám s úspěšnými ženami, dostává se jim řady poklon, ví se, že firmám, které dají ženám šanci, se daří lépe. Těch případů je ale pořád dost málo. Muži se někdy proti ženám spiknou, je běžné, že důležité dohody se ve firmách odehrávají až poté, co ženy odejdou za svými dalšími povinnostmi domů. ¨

Dokud se celospolečensky nezaujme postoj, že je třeba dát ženám šanci, že se budou například neustále zesměšňovat kvóty, debata nebude fér. Ještě upozorňuji, že země, které podpůrná opatření pro ženy zavedly, je poté, co začaly fungovat, ruší. Nejsou to trvalá opatření.

Jste popisována jako největší zastánkyně neziskového sektoru v politice. Jakou přesně máte nyní agendu?

Jsem aktivní v sociální oblasti. Dostala jsem se do Senátu až po padesátce, mám za sebou i pracovní výsledek, konkrétně neziskovou školu, vydřenou z nenárokových dotací. Takže si vybírám témata, která se tolik nediskutují, nedají se na nich získat laciné body a jsou pracná i pro politika. Nejčastěji jde o mezirezortní témata. Vždyť proto vlastně i neziskovky vznikly, aby doplňovaly stát, který je pomalejší a neumí tak pružně reagovat na potřeby obyvatel.

"V Česku vyrábíme nejvíce invalidů v celé Evropské unii. My člověka po autonehodě sice vyléčíme, ale nepomůžeme mu najít novou práci."
Vše je ale běh na dlouhou trať, ministři se střídají, vlády padají, věci se často nedokončí. Opakovaně zvedám téma kompenzované rehabilitace, tedy propojení zdravotních, sociálních a dalších služeb, které mají pomoci lidem například po úrazu k pracovnímu uplatnění.

Pořád ještě platí to, že v Česku vyrábíme v rámci Evropské unie nejvíce invalidů. Funguje to takto: člověk v produktivním věku, vzdělaný, má autonehodu, ochrne a nemůže dále vykonávat své původní povolání. My ho sice vyléčíme, ale nepomůžeme mu najít nové pracovní uplatnění. Pošleme jej na úřad práce, je nezaměstnatelný, už společnosti nepřinese nic, naopak.

Ani pobídky pro firmy v tom nepomáhají?

Bohužel většinou firmy volí náhradní plnění, než aby hendikepované lidi zaměstnávaly. Jsou samozřejmě výjimky. Je to ale problém i pro neziskovky. Třeba podmínky dotací pro sociální podniky jsou tak tvrdě nastaveny, že ani neziskovky do toho nejdou.

Je toho více, například nezaměstnatelní jsou lidé, kteří se vracejí z výkonu trestu. Také sociální bydlení je problém. Vnímám to tak, že když společnost tuto problematiku ignoruje, brzdí ji to. Člověk se jako postižený buď narodí, nebo jej úraz v životě potká: společnost by ho však měla podpořit, aby si mohl najít práci, vždyť on jí to potom vrátí.

Jak hodnotíte z hlediska své agendy spolupráci s touto vládou?

Mnoho věcí se daří, vidíme to na výsledcích průzkumů obliby této vlády. Jsem ráda, že světlo světa spatřila koncepce sociálního bydlení, že vláda zvýšila příspěvky na péči. Na druhé straně mi vadí, že jsou nám do Senátu předkládány zákony, které často omezují osobní svobodu jednotlivce či nastavují podmínky, které mohou být pro občana mnohdy likvidační.

Co například?

Stane se, že Senát odhalí nějaké nepravosti a ministr, který ten zákon předkládá, o tom ani neví. Dám jeden příklad: zákon o ochraně spotřebitele. Dlužníci se často dostávají do velkých spirál, za malou pokutu může člověk přijít o majetek. Byla shoda na tom, že se s tím něco udělá.

Pak ale ministerstvo přišlo s novelou zákona o ochraně spotřebitele, v němž bylo firmám, které lidem půjčují peníze, umožněno, aby shromažďovaly informace nejen o svých dlužnících, ale i o jejich podnikání či blízkých osobách. To se vztahuje i na nebankovní poskytovatele, kterých je tak padesát tisíc. V zákoně nebylo nic o tom, kam ty informace půjdou, nic o utajení. To jsme policejní stát?

Česko prožilo poslední rok vyhrocenou debatou o uprchlících. Jaký z ní máte pocit?

Je mi z toho smutno. A obávám se, že to bude i velké téma do nadcházejících voleb. I do těch krajských. Nejmenovaný krajský lídr v mém kraji - který tedy nic nemůže ovlivnit ze své pozice, protože je radní a kandiduje v kraji – už pověsil plakáty „Uprchlíky tady nechceme“. Co na to říci. To, že jsme nebyli připraveni na to, že se to takto vyvrbí. To nečekal asi nikdo.

Ale ta debata je velmi smutná. Přitom byly i pokusy, že se novináři převlékli za uprchlíky, kteří prosili na malých městech a vesnicích o pomoc. Lidé jim pomoc neodmítli, protože jsme tak prostě vychovaní. Mrzí mě, že téma uprchlíků bude polarizovat společnost, obávám se, že budou vítězit silná a jednoduchá řešení. Ale otázka uprchlíků nemá žádné dobré rychlé řešení. Debata o tomto tématu je prodchnuta více emocemi, než rozumem.

Strach z uprchlíků tu je, lidé nevědí, co čekat, mají pocit, že státy selhávají. Kdo chce jednoduše zvítězit ve volbách, brnkne na strunu strachu. A od strachu je blízko k diktatuře.

Existuje cesta, jak to zlepšit?

Jistě je, ale je to i role médií. Pomáhají věcné debatě? Nebo spíše šíří strach? Strach tu je, lidé nevědí, co čekat, mají pocit, že státy selhávají. Kdo chce jednoduše zvítězit ve volbách, brnkne na strunu strachu. A od strachu je blízko k diktatuře. Říkám, že jsme křehká demokracie, že bychom si ji měli hájit.

Nedávno jsem v Pardubicích pořádala pro studenty debatu o protikomunistickém odboji a překvapilo mě, že mladí lidé berou demokracii velmi automaticky. Snažím se brát mladé lidi na debaty s pamětníky, na pietní akce, ale to je, jak říkám, ta složitější cesta. Společnost se radikalizuje, ruku v ruce s neodpovědnými politiky a médii.

Upřímně se obávám, jak volby dopadnou, podle čeho lidé budou volit. Rychle jsme si zvykli na určitý blahobyt, lidé se tu nemají špatně, ani ti chudí. Přitom jsme se o to tolik nezasloužili, vezli jsme se na vlně světového blahobytu. Někdo moudrý řekl, že by slušní lidé neměli mlčet. Jenže zlo je vždycky více slyšet než slušnost.